JonasII

Srdce mé je jako ostrov  tonoucí tiše v černých tmách.  Všude kolem je jen pusto  a nikde maják na dosah.    Sem nevedou už mimoběžky  velkých lodních cest.  Tam musíš jít jenom pěšky  tak podej mi ruku, budu Tě tam vést.    Tam racek nikdy nezakřičí  a holubice nedoletí,  to území teď není ničí  a srdce čeká na objetí.

http://www.omdc.cz/files/banner_125x125.pdf

Někdy se mi stává – hlavně při poslechu „starších“ písniček, že se pokouším cestovat v čase až do chvíle, kdy ona hudba zněla z rozhlasových přijímačů. Vím, dnes jsou v módě jiná „média“ – hlavně internet, díky němuž konec konců můžete číst i tyhle moje spekulace (jedna známá mi dokonce řekla, že rozhlasové vysílání sledovala naposledy v minulém tisíciletí... :) ),ale já na ty krabičky, z nichž se line hudba a mluvené slovo, nedám dopustit.    Často, když slyším nějakou oblíbenou píseň nebo skladbu, se v duchu přenáším do doby, kdy jsem v souvislosti s ní něco prožíval. Právě teď mi z reproduktorů zní Metallica – Nothing Else Matters a já se v duchu přenáším o 16 let zpátky, kdy jsem vyrazil „do světa“. Pravda, z dnešního pohledu je to „za humny“, protože taková cesta se dá zvládnout během víkendu, ale „tehdy“ byla pro mě cesta do belgického Diepenbeeku prvním delším pohledem za „železnou oponu“. Měl jsem možnost prožít tam 3 (z dnešního pohledu) krásné měsíce, po které bylo možno vycestovat v rámci povoleného bezvízového styku. Jindy při poslechu Mozartovy Malé noční hudby se mi ještě dnes vybavují slova „zemřela matka a do hrobu dána, siroty po ní zůstaly....“ – to když jsem se učil literaturu k maturitě.    Kdybyste se zeptali lidí, jestli chtějí vrátit čas, kdy byli mladí a prožívali svět jaksi intenzivněji a s větší radostí, většina z nich by patrně odpověděla, že ano. Lidský mozek má tu skvělou (či špatnou?) vlastnost, že v sobě uchovává především kladné zážitky a vzpomínky. Ty záporné zůstanou zasuty někde hluboko v podvědomí, překryty haraburdím dalších „nepotřebných“ věcí. Zkrátka, dřív byla léta teplejší, zimy mrazivější, všechno bylo větší (napříkald brontosauři), lepší, voňavější. Možná, kdyby vyplouvaly na povrch spíše ty negativní vzpomínky, vnímal by člověk svět úplně jinak. A dost dobře by možná ani neměl chuť prožívat vše ještě jednou. A co si myslíte vy? Těším se na vaše názory. Řekněte mi, umíte cestovat v čase? A cestujete tak rádi?  

Nastal poslední listopadový večer a měsíc, v němž se celý stále ještě letošní rok odebere  na zasloužený odpočinek, se již chystal převzít své žezlo, které mu vzhledem k pokročilému času právem náleželo. Chladný déšť bičoval potemnělé ulice. I když by se to mohlo zdát málo pravděpodobné, poblíž barrandovského akvaparku v tu dobu značně vzrostla koncentrace naturistů a nebo třeba jen zvědavců, kteří chtěli vyzkoušet, co na tomto pro někoho možná trochu zvláštním způsobu relaxace a sportu jeho zastánci mají. Nastala totiž ta pravá chvíle na premiéru mikulášských „rejdů“ v Barrandově. Všichni zainteresovaní s poměrně velkým napětím očekávali, kolik nadšenců přijde podpořit tuto v Praze dosud nevídanou a nekonanou akci. Již delší dobu před otevřením a vstupem prvních naháčů do bazénů a ostatních atrakcí, které toto zařízení skýtá, bylo potřeba provést základní úpravy. Nebylo možno očekávat, že se tu sejdou jen samí „ostřílení“ nudisté. Pro ty stydlivější byla učiněna patřičná opatření, aby mohli společně s oděvem v šatně zanechat také obavy, stud a jiné nepříjemné pocity – okna, z nichž by bylo možné do areálu nahlížet, byla pečlivě opatřena fólií, která sice nebyla zcela neprůhledná, ale bránila zrakům nežádoucích zvědavců spočinout na tělech návštěvníků.  Vzhledem k tomu, že se tato akce konala poprvé, zúčastnilo se jí poměrně slušné množství lidí, kteří si své tři hodiny podle mého názoru užili měrou dostatečnou. Areál nabídnul nejenom dnes již „klasické“ plavání v bazénu, ale také řadu dalších atrakcí a „vychytávek“ – především tobogány, masážní sprchy, perličkové koupele, parní kabinky s několika druhy vůně, divokou řeku, umělé vlnobití a řadu dalších. Kromě toho připravili organizátoři také několik soutěží jak pro děti, tak i pro odrostlejší návštěvníky. Každé dítě, které předneslo svou básničku trojici nadpřirozených postav (nechyběl čert, svatý Mikuláš, ani anděl), obdrželo sladkou odměnu. Další možností pro získání nějaké té ceny byla soutěž, která měla ukázat plavecké schopnosti především dospělých závodníků, kteří však měli možnost zavzpomínat na své dětství. Cílem bylo přeplavat bazén, vylézt na jeho břeh a poté zkonzumovat z připravených kelímků svou porci plnotučného (naštěstí nikoliv však čerstvě nadojeného) mléka. Kromě těchto individuálních soutěží byla připravena také jedna kolektivní, která byla reminiscencí na velikonoční vajíčkovou řež, pořádanou již dříve ještě ve vinohradském bazénu. Bazén byl pro tuto příležitost rozdělen na dvě části – hlubší a mělčí. Po hladině celého bazénu byly rozházeny náhodným způsobem míčky. Cílem soutěžících bylo vyčistit „svou“ polovinu bazénu od míčků jejich přehozením druhé straně.  Abychom se všichni po absolvovaných soutěžích trochu vzpamatovali a uklidnili, poslední etapou bylo plavání za intimního osvětlení s relaxační hudbou.  Protože se jednalo o první akci tohoto druhu v Praze, bylo jejím cílem především zjištění zájmu (jak akvaparku, tak i jeho návštěvníků) o podobné kratochvíle. Věřím, že nezůstane u jedné akce a že si budeme moci i v příštím roce užít podobný pohodový večer.    

Milí přátelé,    máte- li v pátek 30.11.2007 čas, přijďte se podívat na 1. Mikulášskou párty v Akvaparku na Barrandově. Program je následující:    19:00 Začátek – od této chvíle bude už akvapark patřit jen naháčům.  20:00 až 21:00 Mikulášská nadílka a soutěže Každé dítě dostane za básničku sladkost. Pak se rozběhnou na suchu i ve vodě mikulášské soutěže o ceny.  21:00 až 22:00 Plavání za intimního osvětlení Celý akvapark potemní a bude dost času na relaxaci, plavání a vyzkoušení všech atrakcí.    Celý akvapark bude vyhrazen jen nudistům/naturistům. Nemusíte mít strach z nežádoucích pohledů, okna budou zneprůhledněna fólií.    Ručníky povoleny, plavky nejsou třeba.    Info:  www.naturista.cz  www.aquadream.cz  tel.: 605 435 218    Těšíme se na vás.    PS: Ucelenou informaci o této akci naleznete na adrese:  http://www.super.cz/co-se-kde-sustne/19155-mikulasska-nadilka-v-  aquaparku-bude-30-11-patrit-nahacum.html  

Po období "zimy-nezimy" nastal opět jarní čas a tedy doba, kdy se probouzejí všichni turisté a cestovatelé. Je to období, které umožňuje mnohým vyrazit na cesty "za hranice všedních dní" a to nejen o sobotách a nedělích. Také já jsem byl jedním ze šťatných, kteří se mohli právě v samém začátku května vydat na poměrně dalekou, trochu dobrodružnou, i když na druhé straně velice bezpečnou cestu za poznáním méně známých oblastí, zvyků a lidí. Tentokrát mé kroky společně s kroky mých přátel vedly mimo evropský kontinent – na sever Afriky do Marockého království. Nejenom zeměpisné umístění, ale i odlišná státní forma slibovaly řadu nových a nevšedních zážitků. A jak se říká, i daleká cesta začíná prvním krokem. Časně ráno jsme tedy vyrazili autobusem, jedoucím z Berouna a postupně nabírajícím jednotlivé "účastníky zájedzu" v dalších městech. Po několikahodinové cestě autobusem jsme dorazili do prvního cíle našeho putování – do Mnichova (tentokrát nikoliv Hradiště). Odtud jsme změnili způsob dopravy a po nezbytných pasových a dalších formalitách nasedli do letadla, mířícího na jihozápad. Během nedlouhé doby jsme překonali vzdálenost, která dělila Mnichov od Agadiru a stanuli na půdě afrického kontinentu. V tu chvíli se mi vybavily úryvky z knížek, které jsem o Africe četl. Musím přiznat, že nelhaly. Už první setkání s Afrikou bylo příjemné, vlídné a jedním slovem skvělé. Netušil jsem, že i další setkávání s Afrikou bude probíhat nejen zrakem, ale i sluchem, čichem, chutí a hmatem. Na první dojem na mne zapůsobily exoticky některé rostliny, které doma pečlivě ochraňujeme před sebemenším výkyvem teploty – tady většina květin a stromů rostla sama od sebe, takřka jako plevel.  Při naší cestě Marokem jsme měli možnost navštívit mnohá zajímavá místa – Agadir, Casablancu, Rabat, Meknés, Erfoud, Ourzazart a Marrákéš. Naše putování jsme zakončili na místě, kde jsme je i začali, tedy na agadirském letišti.  Při zpracování dalšího textu byly použity ukázky a informace z knihy J. Kořínka: Maroko cestou-necestou. Kniha vyšla v roce 1961 v nakladatelství Mladé letá, slovenském vydavateľstvu kníh pre mládež, n. p., 1961, počet stran 182.  Zastávka první – AGADIR  Moje první "skutečné" setkání s Afrikou se odehrálo na půdě (nebo spíš na betonu) agadirského letiště, kde jsme přistáli po téměř 4 hodinovém letu z Mnichova. Už při vstupu na marockou půdu jsem měl pocit, že jsem v jiném světě. Nebyl jsem sice (a nejsem ani dosud) schopen přesně říci, čím byl tento dojem způsoben, ale prostě tady byl.  Město Agadir byl (už se vlastně sluší říci v minulém století) postiženo mohutným zemětřesením (došlo k němu 29. února 1960). Země se otřásla ve 23 hodin a 39 minut a stačilo jen několik sekund, aby došlo k téměř úplnému zničení tohoto jihomarockého města. Město samo má pohnutou historii. Kdysi prosperující přístav, jehož významným vývozním artiklem byl především třtinový cukr, během času celkově upadal. Od roku 1765 byl rozhodnutím sultána Sídí Mohameda ben Abdalláha uzavřen mezinárodnímu obchodu. Tato izolace trvala až do 1. ledna 1930, kdy se francouzské úřady rozhodly blokádu zrušit a vrátit tak Agadir mezinárodnímu obchodu. Agadir měl už v těchto časech nejdelší a nejkrásnější pláž v Maroku – byla dlouhá celých 20 km. Při průměrných 300 slunečných dnech v roce to je ideální místo pro rekreaci. Počátkem 20. století to však byl stále ještě poměrně primitivní přístav. Kromě citaedyl na kopci a rybářské vesnice Funti tu byla jen malá obchodnická čtvrť Talboržt, kterou obývali většinou Židé, a několik dřevěných domků u pláže jako předvoj kolonizace. Talboržt by cílem mnoha karavan – velkých i malých.

V jednom malém království za osmero horami osmero řekami žili královští manželé, kterým se narodila krásná, roztomilá a usměvavá princezna. Jak už to bývá, čas byl i v tomto království neposedným běžcem s dlouhým krokem a tak zakrátko (matematicky přesně řečeno právě po osmnácti letech) princezna dosáhla dospělosti před moudrým a spravedlivým zákonem onoho království. A protože to bylo království, které bylo nejen ekonomicky vyspělé, ale také co se týká zvyků a tradic značně moderní a emancipované, bylo v něm zvykem vyslat královského potomka (bez ohledu na to, zda se jednalo o syna či dceru) do světa na zkušenou. A tak maminka královna napekla princezně pekáč buchet, zatímco ji královský otec vybavil nezbytnými radami do života – ale my všichni víme, jak obvykle obdobné dobře míněné rady předávané v té věčné mezigenerační štafetě končívají – ostatně se na tuto situaci hodí jedno krásné české přísloví přirovnávající výsledek této činnosti svm výsledkem k vrhání luštěniny na povrch části nemovitého majetku. Se slzami v očích oba monarchové ponechali milou princeznu svému osudu. Avšak maminčiny buchty a otcovy dobře míněné rady nebyly jedinou výbavou naší princezny. Kromě těchto, jistě důležitých atributů, byla princezna obdařena ještě poměrně slušnou lingvistickou znalostí. Protože však její silnou stránkou nebyla prostorová orientace, skrývala princeznina mošna také mapu, buzolu a mobilní telefon vybavený satelitní navigací GPS. Od chvíle, kdy princezna překročila dnes již vlastně pouze hypotetickou státní hranici (království bylo totiž, jak už jsme se dozvěděli moderní a tak bylo plně integrováno do euroatlantických struktur včetně populárního schengenského prostoru) se tu lépe, tu hůře protloukala světem a často jí pomohli hodní a milí lidé, které na své pouti potkala. I když na svých cestách vystupovala jako prostá a obyčejná mladá žena, měla hluboko v srdci skrytý jeden veliký dar, který způsoboval, že všichni lidé, s nimiž se aspoň na krátkou chvíli setkala, se v její přítomnosti cítili šťastni, povzneseni nad každodenní starosti.  Jejich život náhle získal smysl a řád. A tak bylo vzájemné setkávání prospěšné oběma zúčastněným stranám. Princezně se pobyt mezi lidmi zalíbil natolik, že se rozhodla, že se do svého rodného království už nevrátí a zůstane v tomto možná trochu rozporuplném světě. Je pravděpodobné, že zavítala (nebo možná jednou zavítá) také k vám. Až vás navštíví, určitě to poznáte. Jednak tím, že dá vašemu životu nový smysl a řád (i když se zpočátku může zdát, že ho spíš vyšine z původních kolejí a rozvrátí). Jestli nedáte na tyto pocity, poznáte ji i tak – podle hesla, které má ve svém erbu její starobylý rod už odnepaměti. To heslo má jen 3 slova: OMNIA VINCIT AMOR.  

Pravda,nesešli jsme se hned na Nový rok, ale i tak bylo naše první setkání v roce, jenž obsahuje oblíbenou číslovku Jamese Bonda (tedy v roce 007), podle mého skromného názoru povedené a milé. Pravda, počátky byly poněkud rozpačité, když jsme ve třech lidech vytvářeli „falešné“ fronty před pokladnou, kterou měly v držení „známé firmy“, tedy pravidelní organizátoři našich středečních naturistických seancí. Ale po několika chvílích se situace „normalizovala“ a (jak říká Slávek Šimek s Jiřím Grossmannem) plovárna byla zanedlouho nacpaná k prasknutí (přišli i lidi…). Opět jsme se setkali vesměs s pravidelnými účastníky a účastnicemi. V bazénu bylo místo tak akorát na plavání, potápění i obyčejné „blbnutí“ pro každého dle jeho libosti. Protože jako obvykle hlavní aktéři neselhali, mohli se zájemci zúčastnit také jedné soutěže. Zájem z počátku nebyl velký, snad mezi plavci panoval mírný ostych (i když ostych u naturistů? – není to protimluv?), ale i jeho poslední zbytky se záhy rozplynuly v jen mírně chlorovaných vodách vinohradského bazénu. Zadání soutěže bylo zdánlivě jednoduché – shromáždit co nejvíce míčků s označením N a R (které mělo symblizovat slovní spojení nový rok). Většina soutěžících se nadšeně vrhla do části bazénu vyhrazené pro soutěžení (byla to, jak matematici neradi slyší, menší polovina bazénu ohrazená speciální zábranou k tomuto účelu určenou). Ač se voda původně zdála stejně chladná, jako jindy, po několika chvílích začala vřít pod záběry paží a nohou jednotlivých soutěžících. Přesto, že míčků bylo poměrně hodně, klání netrvalo dlouho, neboť první borci se již po chvíli hlásili o své ceny. Soutěžilo se ve dvou kategoriích – dospělci a nedospělci. Cenami pro dospělce byly jak již se stalo tradicí volné vstupenky na příští plavání a pro nedospělce pak drobné pamlsky. Myslím, že se soutěž i celý podvečer opět vydařil a že jsme si jej všichni užili. Abychom zážitek ze společného setkání ještě více prohloubili, zakončili jsme je posezením (tentokrát mezi textiálckou většinou) v nedaleké hospůdce, kde jsme provedli ochutnávkovou konzumaci místních dobrot. Nejen vánoční doba, ale i čas vyhrazený pro toto setkání utekly velice rychle. Ale nesmutněme, protože další středa a s ní nové setkání se již blíží. Takže hurá na Vinohrady. (bližší informace pro zájemce na www.naturista.cz).    

Ačkoliv už bytosti nebeské i pekelné pro letošní rok splnily svou úlohu, pražské naturisty jejich návštěva teprve čekala. Tento velký den nastal vzhledem k pravidelným termínům našich schůzek s mírným zpožděním, ale čekání se určitě vyplatilo. Jako už pravidelně, shromáždili jsme se ve středu, 6. prosince, na svátek Svatého Mikuláše, v našem již oblíbeném podniku – v krytém bazénu Sokola Vinohrady. Účast, která týden od týdne sílí, byla i tentokrát velice slušná. Našeho "mikulášského" rejdění se zúčastnili zástupci všech kategorií – od takřka předškolních dětí až po důstojné seniory. A bylo vidět, že se všichni docel dobře bavili.    Na úvod jsme absovlovali slavnostní přípitek – a protože se celá akce odehrávala na Vinohradech – tak samozřejmě vínem (jednalo se o studené svařené víno z jižních svahů). Ne, nebojte se, nešlo o žádné "pijácké" orgie. I v tomto ohledu jsme dodržovali platné zákony a tak pohárek obdrželi pouze ti, kdo se prokázali patřičným věkem. Namísto křišťálových pohárů, které by se snad pro tuto příležitost hodily lépe, jsme měli speciální servis, označovaný jako "plastový Mozer". Vzhledem k velkému počtu účastníků jsme se chovali ekologicky a jednou již použité poháry hbitě recyklovali.    Po tradiční krátké rozplavbě jsme byli překvapeni hlasitým zvoněním a řinčením řetězů. To už svůj příchod ohlásily bytosti nepozemské a nadpozemské – Svatý Mikuláš se svou družinou. A protože žijeme v době tržního hospodářství, nerozdávali hosté z "vyšších" sfér své dary jen tak, ale všichni zúčastnění si je museli určitým způsobem zasloužit. Podmínkou k získání mikulášských dárků byla účast ve dvou jednoduchých soutěžích. První z nich, pro kterou dosud není stanoven oficiální název, spočívala v úkolu přepravit zvolený puk ze dna bazénu prostým kopáním bosou nohou za cílovou čáru. Úkol se zdál poměrně jednoduchým a tak byl ztížen skutečností, že puků bylo méně než soutěžících. Ihned po odstartování soutěže vypukla vřava a zmatek, jak se všichni snažili doručit právě svůj puk co nejdříve do cíle. Nakonec se všem zúčastnéným úkol zdařil. Jako odměna na ně čekal balíček sladkostí. Avšak na ten měl právo pouze ten účastník soutěže, který jej dopravil v suchém stavu na protější stranu bazénu (autor těchto řádků byl potěšen zjištěním, že soutěže probíhaly na mělčině, tudíž se jich mohl zúčastnit i on). I tento úkol všichni závodníci skvěle zvládli, takže si své ceny zasloužili.    A tak jsme tedy ukončili mikulášské oslavy a už se těšíme na další mimořádné akce, tentokrát spojené s vánočními svátky.

Blízko jsem Tvá ústa měl... znělo tiše z rádia – a opravdu – Tvoje ústa byla tak blízko mých, až jsme se málem dotýkali. Mohl jsem rozpoznat každý detail Tvé tváře, cítit Tvůj horký, zrychlený dech a vnímat Tvou hebkou tvář podobnou barvou i jemnými zlatými chloupky zralé sluncem ozářené broskvi. Znali jsme se sice poměrně krátce, ale přesto jsem měl pocit, že jsme si stačili za těch několik setkání o sobě povědět všechno – nejenom ty tak zvaně důležité věci, ale i všechny ty bezvýznamné detaily, které však náš vztah činily ještě bližším a důvěrnějším. Živě jsem si představoval, jak jsi ve sých asi devíti letech utíkala před tím velkým sousedovic psem a ze strachu jsi vylezla na vysokou jabloň a strávila na ní celé jedno letní odpoledne, dokud soused nepřišel a vlčáka neuklidnil a neodvedl (pamatuješ, jak jsi mi o tom posledně vyprávěla?). Je moc krásné sdílet s Tebou všechna ta malá i větší tajemství a dobrodružství, o kterých víme jen Ty a já a už nikdo víc. Je krásné být tu s Tebou a sedět tak blízko, že bychom se mohli, kdybychom chtěli, snadno dotknout. Vždyť právě tyhle společné chvíle, kdy jsme si tak blízko, jsou to, co je na tom všem tak krásné a zajímavé. A pak taky to povídání, žertování, společný smích a rozzářené oči a kolem nich vějířky šťastných vrásek, které se objeví kdykoliv se směješ. Tak rád bych vztáhnul ruku a překonal ten malý kousek prostoru, který mě od Tebe dělí. Věř mi, udělal bych to moc rád a věřím, že Ty taky. Kdyby... kdyby vždycky, když Tě chci pohladit, nenarazila má ruka jen na chladné sklo monitoru, na které se fontem Courier o standardní velikosti 12 objeví naprosto neosobní hlášení "tupého" stroje: FATAL CONNECTION ERROR! THE SYSTEM WAS DISCONNECTED! Oba sice máme stejné datum, 5. listopadu 2006. Tvoje i moje náramkové hodinky svými ručičkami ukazují stejný čas, ale zatímco v mém "tady" – na pražském Smíchově je něco po 11. hodině dopoledne a tedy nejvyšší čas na oběd a počasí venku je nevlídně sychravé a sychravě nevlídné, jak se na začátek listopadu sluší, u Tebe je o dobrých 20 stupňů páně Celsia víc, bíží se vrchol léta a o sněhu se nezdá ani lidem s tou nejbujnější fantazií. Ve Tvém tady, kdesi daleko za oceánem, je těsně před půlnocí a tedy doba, ve kterou se už všichni rozumní lidé pomalu chystají ke spánku. Tak tedy: Dobrou noc, lásko – a sladké sny. Síla dotyku (i takhle na dálku-přes oceán) je mocná.

Venku již byla "díky" změně letního času na středoevropský tma jako ... no jako v pytli a před bazénem vinohradského Sokola bylo na tuto dobu nezvykle rušno. Postávali zde hloučky "n-plavců" (zlé jazyky tvrdí,že to "n" znamená nudistických,ale my,věci znalí,co jsme lidé s přehledem,víme,že to "n" ve skutečnosti znamená nadšení) a vášnivě diskutovali.Jaké překvapení pro nás asi organizátoři dnešní párty připravili?Spor o to,zda se počátkem předposledního měsíce roku mají připomínat více slovanské "Dušičky" a nebo anglosaský "Halloween" ponecháváme těm,kdo se jím chtějí zabývat a raději se věnujeme tomu,abychom vytvořili příjemnou náladu a hezkou atmosféru.Jako již nejednou se na vyvýšeném,suchém místě,v bezepečné vzdálenosti od bazénu,objevil magnetofon,ze kterého se už od začátku linuly mámivé tóny z filmu 1492:Dobytí ráje.Vedle magentofonu se zničehonic objevily ozdobené dýně a uprostřed jedna velká,sice keramická,ale vybavená baterkou,která vytvářela zajímavé světelné efekty.Pro dovršení atmosféry byly na dno bazénu v nepravidelných rozestupech rozmístěny žárovičky napájené bezpečným zdrojem energie pocházejícím z plochých baterií.I v ten den se sešlo poměrně hojné množství účastníků,tak akorát na to, aby zaplnili celý bazén.Nejprve,po tradičním rozkoukání a rozhýbání,probíhalo neméně tradiční plavání.Po chvíli jsme se však mohli věnovat soutěžím,které ocenili především mladší a nejmladší účastníci akce.První soutěž spočívala v lovení a hledání malých gumových puků, které se nalézaly nejenom nepravidelně pod vodní hladinou,ale také (patrně pro účastníky,kteří,stejně jako autor těchto řádků nejsou zrovna zdatnými plavci) na pevné zemi.První úkol byl tedy jasný- nashromáždit co nejvíce gumových trofejí.Vítěz této soutěže byl odměněn permanentkou na několik vstupů do bazénu,druhý a třetí také neodešli s prázdnou.Druhá soutěž byla také zajímavá,úkolem bylo naházet barevné gumové míčky, volně rozhozené po hladině do připravené "halloweenské" nádoby.Také vítěz tohoto klání si odnesl permanentku a ostatní účastníci sladkosti a drobné pozornosti.Jako už tradičně třeba konstatovat,že se celá akce organizátorům podařila a nám,účastníkům,za ni zbývá vyjádřit poděkování.Už se těšíme na další.Pro naturistu.cz věrný účastník Míra-JonášII.

Poprvé jsme se viděli před drahnou dobou, vlastně to bylo ještě v minulém tisíciletí. Seznákmili jsme se na studijním pobytu v Belgickém království. O tom, jak je to dávno, svědčí změny, kterými od té doby svět prošel. Zatímco tenkrát jsem k tomu, abych se dostal do přibližně 800 km vzdáleného Beneluxu potřeboval kromě jízdenky také pas, dnes je možné do stejné vzdálenosti (nebo blízkosti?) dojet s "pouhou" občankou. Abych tenkrát mohl směnit něco málo československých korun za o něco více belgických franků, musel jsem mít celou transakci potvrzenu v cestovním pasu. Tehdejší pobyt v "západním" zahraniční byl omezen devadesátidenním bezvízovým stykem. Poté, co jsem absolvoval výše uvedené (a mnohé další) kroky, jsem konečně mohl vyjet do vzdálené a přeci tak blízké Belgie. A tam jsem meyi jinými svými budoucími spolužáky poznal také Gojka. Vlastně to nebyl spolužák, protože už tehdy stál na druhé straně katedry – byl vysokoškolským učitelem. Protože však věkový rozdíl mezi námi byl minimální, velice rychle jsme se spřátelili a ač jsme mluvili každý jinou řečí, brzy jsme našli tu jednu společnou. Ještě dnes si vzpomínám na to, kolik času jsme spolu strávili, když jsem mu při třešňovém a banánovém pivu (jak pro nás tenkrát byly tyto produkty exotické!) popisoval krásu našich hor – Šumavy, Krkonoš a dalších hezkých míst tehdy ještě společného Československa. Na oplátku mi on naprosto věrohodně vyobrazil nádhernou krajinu pobřeží Jadranu a zval mě do Černé Hory, o níž básnil tak, že jsem si o ní udělal představu jako o dokonalém ráji na zemi. Protože sjem tehdy byl spíše pesimističtějšího zaměření, nechtěl jsem věřit, že bych se do této země někdy vůbec podíval. Navíc našim jugoslávským přátelům nebylo souzeno, aby řádně ukončili studium, protože v důsledku válečného konflitku byli odvoláni domů ještě před závěrečnými zkouškami. Uběhlo několik (dobrá, pro puntičkáře tedy přesně – čtrnáct) let a já jsem se právě nedávno z Černé Hory vrátil. Musím uznat, že Gojkovy popisy nebyly vůbec ani trochu nadsazené, skutečně Jaderské pobřeží, příroda i lidé v Chorvatsku a Černé Hoře byli skvělí. Vzpomínka na Gojka by asi zůstala zasuta v archívech mé (dnes už přeci jen poněkud sklerotické) paměti, kdyby nebylo jedné příhody. Na konci pobytu jsme se dostali do nádherného Dubrovníku. Průvodkyně nám popsala, jak už ve dvacátých letech dvacátého století začaly být budovány dobré vztahy mezi tehdejším Československem a Černou Horou a mezi jinými pamětihodnostmi nám doporučila návštěvu sálu věnovaného památce obětí válečného konfliktu. Atmosféra sálu byla velice silná a působivá. Podbarvovala ji pochmurná, ale vznešená hudba linoucí se z reproduktorů a dokreslovaly ji autentické záběry z období konfliktu. Jenom tyto skutenosti by stačily k tomu, aby se mi celá situace vryla nesmazatelně do paměti. Když sjem však prohlížel fotografie obětí celého tohoto (podle mého názoru naprosto nesmyslného a nepochopitelného) konfliktu, zjistil jsem, že se vesměs jednalo o velice mladé lidik, kterým v té době nebylo více než 30 let. Mnoho z nich se narodilo ve stejný rok jako já, někteří byli jen o málo starší. A pak jsem uviděl jednu fotografii, na kterou jen tak nezapomenu. Byla to jeho, Gojkova, s uvedením jeho data narození a úmrtí. A tak jsme se setkali i přes propastných 14 let ještě jednou. Bohužel to bylo naposledy.    Poznámka: Ve skutečnosti to naštěstí bylo trochu jinak. Samozřejmě v tomto příběhu neuvádím pravá jména, dokonce ani neskončil tak tragicky, jak bylo popsáno. Můj kamarád z dob studií žije a je, pokud vím, zdráv. Řada lidí, jejichž fotografie a osobní údaje jsem v pamětní síni viděl, však takové štěstí neměla. A tak, prosím, rozhodněte sami: Je lepší být mrtvým hrdinou v jakési "lokální" válce a nebo živým obyčejným člověkem?